Jiří David (*1956) Měsíc, 1993

 

kombinovaná technika, plátno, 160 × 146 cm
sign. na rubu JIŘÍ DAVID MĚSÍC 1993

 

rezervováno

 

LITERATURA
Kol. autorů: Jiří David – Předběžná retrospektiva, Moravská galerie v Brně, Brno 2009, s. 135.

 

Jiří David patří beze sporu mezi nejvýraznější a zároveň nejkontroverznější postavy českého umění konce osmdesátých a následných let, dobře známé i za hranicemi naší země. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka st. Hned po studiích spoluzaložil jednu z nejzásadnějších československých uměleckých skupin s názvem Tvrdohlaví. Od poloviny devadesátých let byl vedoucím Ateliéru vizuální komunikace na AVU (1995–2002) a Ateliéru intermédií a konceptu na UMPRUM (2004–2020). Svou tvorbou a pedagogickou činností ovlivnil celou řadu současných umělců a umělkyň. Kromě toho se aktuálně jedná o jednoho z nejvíce mediálně viditelných umělců, a to i díky sloupkům, které publikuje v rozličných časopisech a v nichž se věnuje aktuálním uměleckým i institucionálním problémům. David je svým naturelem bytostný performer, provokatér a politický člověk. Ke svému uměleckému vyjádření užívá velice pestrý výtvarný jazyk. Proto nelze stoprocentně určit, co je jeho dominantní polohou. Zcela jednoznačně jej však vystihuje fluidní a svobodný princip užívání forem a médií. Davidova tvorba je doma zkrátka ve všech oblastech – v malbě, kresbě, fotografii, performanci, videu, objektu, v klasické soše a v jiných hybridních polohách. Úplně se též vymyká představě lineárního vývoje umělecké tvorby, nemá jednoznačně ohraničená období charakteristická užitím jedné či druhé techniky. Všechny uvedené charakteristiky se zřejmě nejlépe dají shrnout pod pojmem postmoderna, avšak ani ten není v tomto případě zcela přesný. Mezi nejviditelnější projevy jeho tvorby patří četné veřejné realizace povětšinou efemérního charakteru, jako například Trnová koruna na střeše Rudolfina (2001), která stejně jako jeho pozdější realizace přesně vystihovala situaci umění a kultury obecně v posttotalitní společnosti. O rok později následovala realizace, jejímž objednavatelem byl odcházející prezident Václav Havel: neonové Srdce na Hradě, které v roce prezidentova odchodu zářilo z věže baziliky sv. Jiří a vysloužilo si protichůdné reakce veřejnosti, pohybující se na široké škále, jejímiž vrcholy byla nenávist a na druhé straně adorace. Jedním z posledních podobných projektů se stala Klíčová socha odkazující na sametovou revoluci a komentující polistopadový vývoj české společnosti (2010). Jiří David se v uvedených dílech veřejně projevil jako umělec kritický a komentující stav současné společnosti. Pomocí jednoznačného, čitelného a monumentálního symbolického gesta dokázal ve všech případech sdělit nejednoznačný a složitý obsah. Potvrzením této teze byl i jeho projekt pro Benátské bienále s názvem Apotheosis (2015), jenž spočíval v prostorové instalaci rozměrné grisaille malby kopírující jednu z nejdůležitějších scén Muchovy Slovanské epopeje. Malbu v těsné blízkosti odráželo nainstalované zrcadlo, takže ji nebylo možné vidět v úplnosti a diváctvo bylo nuceno k neustálému pohybu a změnám úhlu pohledu, aby si mohlo celou instalaci i s hlavním výjevem prohlédnout. Jiří David zde opět zcela po svém rozehrál nekonečnou sérii asociací, významů a emocí, které se k Muchově ikonickému cyklu váží.

Jiří David stejným způsobem pracuje i v klasické malbě. Obraz Měsíc z roku 1993 patří do série rozměrnějších pláten z první poloviny devadesátých let (Brutální abstrakce, 1993, Půdorysy, 1993, Stupidní abstrakce, 1993). V době, kdy obraz vznikl, umělec poměrně často střídal způsoby nanášení barvy na plátno, ohledával možnosti malířské techniky a námětu, přičemž nikdy nechtěl sklouznout do pustého dekorativismu a povrchnosti. Vznikaly tak četné obrazy s expresivním rukopisem, který maskoval, nebo spíše rozmazával konkrétní námět, jenž je zřetelný pouze díky názvu díla. Plátno tak nese v těchto případech abstraktní vyjádření, které se stává projekční plochou nejen umělce, ale také pozorujícího člověka.

• Martin Vaněk