Bohumír Matal (1922–1988), Interiér, kolem r. 1954

Bohumír Matal (1922–1988)

Interiér, kolem r. 1954

olej, karton, rám, pasparta, sklo, 32,5 × 20,3 cm

cena na vyžádání

provenience
Ze sbírky architekta prof. Ivana Rullera.

literatura
Bohumír Matal, poslední práce, Kabinet umění Brno 1955, katalog výstavy.

vystaveno
Bohumír Matal, poslední práce, Kabinet umění Brno 1955 (č. kat. 32)

Dva prezentované obrazy Bohumíra Matala pocházejí ze sbírky významného, nedávno zesnulého architekta Ivana Rullera (1926–2018). K výtvarnému umění měl arch. Ruller vždy velmi blízký vztah. S tvorbou Bohumíra Matala (1922–1988) se blíže seznámil už na Matalově brněnské výstavě v r. 1948, po níž se rozhodl ateliér brněnského malíře ze Skupiny 42 poprvé navštívit. Tehdy se jejich cesty spojily a započalo celoživotní přátelství plné vzájemného respektu k tvorbě toho druhého.

Počátkem padesátých let dokonce oba sdíleli v Brně společný ateliér, a arch. Ruller tak mohl stát přímo u zrodu Matalových obrazů. Později se stal také jedním z členů mezioborové skupiny Brno 57, která vznikla ze společnosti, jež se v Matalově ateliéru scházela.

Nejen přátelství, ale i respekt a obdiv k Matalovu talentu vyústily v řadě případů i ve výtvarnou spolupráci obou osobností. V dobách, kdy Matal nemohl oficiálně vystavovat, se arch. Ruller systematicky snažil Matalova díla v rámci svých projektů prosazovat. Jejich první spolupráce se datuje již do roku 1954 a o tři roky později společně získali druhé místo v mezinárodní soutěži na urbanistické řešení náměstí Národů OSN v Ženevě (tým architektů: I. Ruller, Z. Řihák, J. Sirotek). Z realizovaných Matalových prací, které vznikly v rámci staveb arch. Rullera, uveďme alespoň art protis v budově Ingstav v Brně, intarzii a reliéf v budově ředitelství Domu služeb – Karat v Brně, reliéfy ve správní budově elektrárny
Dalešice nebo malby v Československé státní bance v Praze 9. Řada Matalových návrhů ale z finančních důvodů či přičiněním schvalovací komise realizována nebyla (např. dekorativní stěna v muzeu Jarmah v Libyi).

K jejich společnému přátelství i profesionální spolupráci odkazuje několik kreseb a maleb, které arch. Ruller od B. Matala získal. Jedná se o ucelený soubor kvalitních děl, zajímavých nejen emociální, ale také uměleckou hodnotou. Dokladem toho jsou i dva zde prezentované obrazy.

„Přátelství s Mirkem patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v životě prožil a za co jsem osudu vděčný. Jsem rád, že mohu při pohledu na jeho obrazy zavzpomínat na společné chvíle i společné myšlenky.“

Ivan Ruller, Osobní vzpomínky na Bohumíra Matala, in: Antonín Přidal, Takový byl Matal, Brno 1998, s. 83.

Když po dlouhých šesti letech nucené odmlky mohl Bohumír Matal konečně veřejně vystavit svá díla, byl obraz s názvem Interiér ze sbírky prof. Rullera mezi nimi. Matalova výstava v Kabinetu umění v Brně v roce 1955, v době stále trvajícího diktátu socialistického realismu, demonstrovala především právo umělce na výtvarný experiment. Výstava vzbudila velký ohlas a ostře se proti ní ohradila i oficiální kritika, která Matala nařkla z pokusu vzkřísit „hnilobné, na hony páchnoucí estetické teorie“. Václav Zykmund musel svá úvodní slova z katalogu odvolat a výstava byla předčasně uzavřena. Pro ostatní umělce však byla tato výstava prvním odvážným gestem. Matal tak koneckonců o celé tři roky předběhl výstavu Umění mladých výtvarníků Československa, která znamenala definitivní ústup českého umění z dogmatických pozic.

V obraze Interiér jsou koncentrovány některé malířské problémy, které v první polovině padesátých let Matala zajímaly. Tematicky jde o pohled do interiéru s klasickým zátiším s kyticí ve džbánu na stole a s draperií, které odkazují ke špálovské tradici. Motiv zrcadla, které dál prolamuje prostor, v dějinách umění opět není nový (vzpomeňme např. Portrét manželů Arnolfini Jana van Eycka). A motiv zrcadlení můžeme i v Matalově tvorbě sledovat už od jeho slavného obrazu Stříhali dohola malého chlapečka (1946, Moravská galerie v Brně). Teprve kolem roku 1954 však Matal tento prvek dále rozvedl – především ve svých zátiších a v sérii portrétů žen se zrcadlem.

Matal, který ostatně v umění neuznával vývojové teorie, se tedy v obraze Interiér hlásí k tradici, ale přesto nejde o anachronismus. Ve své tvorbě vždy hledal aktuální způsob řešení základních uměleckých otázek, které procházejí celými dějinami umění – vztah mezi barvou, světlem, prostorem a tvarem. Proto ty odkazy ke klasikům. Matalovi nešlo o zachycení jevové stránky skutečnosti, ale snažil se jít pod povrch vizuálně vnímaného. Nezajímalo ho, jak věci vypadají, jak se nám jeví, ale jaká je jejich podstata. Matalovy obrazy přitom nemají jen zaznamenávat jeho vlastní prožitek skutečnosti, ale mají především určité pocity vyvolávat.

I po více než šedesáti letech tak Matalovy obrazy přinášejí výstižné sdělení o pocitech člověka v první polovině padesátých let. O pocitech mladého, nadaného umělce, jehož malby se v roce 1946 ocitly v Paříži po boku nejvýznamnějších mladých umělců Československa, jehož tvorba však byla tři roky poté označena za pochybnou a škodlivou a jako taková nesměla být vystavována. Malíře, který ani v době těžké životní situace neslevil ze svých požadavků na svobodu uměleckého projevu. Z Matalových obrazů přesto necítíme ani náznak pesimismu. Pohled umělce nás vede do koutu místnosti, do bezpečí domova, kam naše oči sklouznou ve chvílích klidu, odpočinku či melancholie. Oproti skutečnému, uzavřenému prostoru se obrazový prostor rozvíjí především v ploše velkého zrcadla. Tvary a jejich vzájemné vztahy v prostoru jsou modelovány prostřednictvím barev, nikoli vržených stínů. Zrcadlo nám prozrazuje přítomnost okna, jímž dopadá na stůl s kyticí forsytií zářivé jarní světlo. I ve tvrdé realitě padesátých let nám tak malíř ukazuje, že život, člověk a bezpečí jeho domova, stejně jako svoboda malířského projevu, jsou stále tou základní hodnotou, na které je třeba neustále trvat.

Mgr. Martina Šviková