Vladimír Preclík (1929–2008), Červeno-oranžový převlek nebezpečného stroje, 1984

Vladimír Preclík (1929–2008)

Červeno-oranžový převlek nebezpečného stroje, 1984

polychromované dřevo, výška 61 cm
sign. V. PRECLIK 1984, ČERVENO-ORANŽOVÝ PŘEVLEK NEBEZPEČNÉHO STROJE

cena na vyžádání

vystaveno
Vladimír Preclík, sochárské dielo, Mirbachov palác, Galéria hlavného mesta Bratislavy 1989

literatura
Igor Zhoř, Vladimír Preclík, Kant, Praha 1995, s. 189.

Sochař Vladimír Preclík patřil k velkým uměleckým individualistům. Jak vystihl historik umění Igor Zhoř, jeho dílo se „vymyká normám, překračuje hranice navyklého, vystupuje z řady“. V rámci skupiny Trasa 54, pod jejíž záštitou Preclík tvořil celou desítku let, zaujímala jeho tvorba originální polohu propojující explozivní spontaneitu s touhou po řádu a monumentalitu s prožitkem intimity. Tím vytvářela pendant k tvorbě sochařských členů skupiny a zároveň spolužáků z Wágnerova ateliéru – Evy Kmentové, Zdeny Fibichové a Olbrama Zoubka. Díky Preclíkově imaginativnosti a citlivému přístupu k materiálu byla produkce skupiny Trasa 54 osvěžena o zcela originální výtvarnou řeč, která „osciluje mezi literárností a dekorativností – a právě jimi vstupuje do míst, která jsou ve sféře výtvarna pokládána za záludná, nebezpečná a tabuizovaná“. Ovšem Vladimír Preclík jimi procházel „jistě a bez úhony“, jak uvedl Igor Zhoř.

V souvislosti s charakteristikou Preclíkovy tvorby je na místě připomenout poslední výstavu skupiny Trasa 54 konanou v roce 1969 v pražském Mánesu, kde představil sochy, v nichž zahájil svůj zájem o dialog lapidární stylizované formy s intenzivně barevnou polychromií překrývající strukturu dřeva. Typickými příklady jsou obě nabízené sochy Po ránu a Červeno-oranžový převlek nebezpečného stroje. Přestože každá zastupuje odlišný tematický okruh, rozdílné uchopení tvaru i jiný emocionální náboj, patří obě tato díla k tomu nejvýraznějšímu, co Preclík v osmdesátých letech vytvořil.

Tvorba Vladimíra Preclíka je v rámci české výtvarné scény zcela osobitým úkazem. Namísto vážnosti, sentimentu a existenciální zatíženosti staví nezkalený úsměv a radost, jež pramení z neutuchající vášně otevírat nové cesty k obsahovým i tematické možnostem. Jde o výtvarnou citlivost, která snoubí jiskru prahnoucích dětských očí s uvážlivostí sečtělého humanisty. A právě toto spojení dvou zdánlivých polarit dává Preclíkově tvorbě hravou poetiku, nestrojenost a přirozený nadhled, jež v mezinárodním kontextu můžeme nalézt např. v díle Jeana Tinguelyho nebo v některých polohách Tonyho Cragga.

Vladimír Preclík získal za svoji tvorbu řadu ocenění doma i v zahraničí. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi padesát největších sochařů světa. V témže roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný Strom života vystaven na světové výstavě EXPO ’67 v Montrealu. Jeho tvorba je zastoupena téměř ve všech státních galeriích v České republice, v řadě muzeí v zahraničí (např. v Centre Pompidou, Musée national d’art moderne v Paříži, v Middelheim muzeu v Antverpách) a v soukromých sbírkách u nás i ve světě.

Cyklus převleků, vytvořený v roce 1984, patří k nejvýraznějším cyklům Preclíkovy tvorby nejen po výtvarné stránce, ale také z hlediska svého poselství. Umělec se v nich zaměřil na nepolapitelnou dichotomii toho, co je „uvnitř“ a co je „vně“. Vztah vnitřního a vnějšího prostoru, vztah slupky a jádra, povrchu a hlubiny ukryté pod obalem sledoval v několika variantách Převleků (např. Žlutooranžový převlek, Převlek nejoblíbenější), ovšem v případě nabízeného Červeno-oranžového převleku nebezpečného stroje přesáhl výchozí téma a propojil jej s tematikou antropomorfního stroje. Pomineme-li souvislost s náměty strojů, jež rozvíjeli představitelé Skupiny 42, je zde velmi zajímavá vazba k hereckým kostýmům Jeana Dubuffeta, které fungovaly jako pestrobarevné mobilní plastiky. Vnitřní prostor Preclíkovy plastiky, tedy stroj, navozuje spojení stroj-bytost, stroj-zvíře, stroj-člověk. Prolnutím světa mechanizace se světem člověka přináší prvky hravosti, ale i silný aspekt psychologizace. Cyklus Převleků je tedy poctou životu, v němž figurují lidé i oživlé předměty, ale také poctou divadlu. Divadelní svět umělce fascinoval zejména možnostmi proměny, jíž zažívá herec ve chvíli, kdy obleče kostým, ale také možnostmi proměny jeviště jako celku, odkazující k proměnám lidského života. Po výtvarné stránce přináší socha Červeno-oranžový převlek nebezpečného stroje zajímavé seskupování hmot, které jako by se zastavily v určité fázi pohybu, v určitém momentu děje. Odhaluje tak nejen umělcův zmiňovaný vztah k divadelnosti, ale také lásku k tradici barokního umění, které obdivoval, respektoval a z něhož čerpal podněty pro svoji originální sochařskou řeč.