61. Miloslav Moucha (*1942), ze Španělského cyklu, 1985

 

 

olej, plátno, lišta, 100 × 100 cm
sign. Moucha, na rubu Moucha 85

 

250 000 Kč

 

INFO
Miloslav Moucha je jedním z mála českých umělců-emigrantů, kterým se podařilo po roce 1968 prosadit v zahraničí. Jako malíř samouk se začal umělecké tvorbě systematicky věnovat počátkem 60. let, především v symbolistně laděných malbách. V roce 1968 emigroval do Francie, kde se svými akcemi a instalacemi zapojil do tehdy aktuálního proudu konceptuálního umění. Některé fotografie z jeho akcí, v nichž hrály zásadní roli interakce s přírodními fenomény a vzájemné konfrontace materiálů, dokonce Klaus Grohe v roce 1972 zařadil do známé antologie Aktuelle Kunst in Osteuropa. V té době začal Moucha působit i jako profesor morfologie a struktury na École des Beaux-Arts v Besançonu (1974–1990). Koncem 70. let prošla Mouchova tvorba podstatnou proměnou. Pole kon-ceptuální tvorby opustil a opět se přiklonil k malířství, které chápal jako jeden z prostředků, jak vyjádřit určitou představu vnitřního řádu světa. Východiskem jeho obrazů z konce 70. let se stal bod jakožto minimální formální prvek, v němž se koncentruje energie malby a který se může stát prostředníkem kontemplace. Tento cyklus se však poměrně brzy uzavřel. Zcela zásadní roli v tvorbě Miloslava Mouchy hrál rok 1984, kdy po vzoru mnoha učenců podnikl tradiční cestu do Santiaga de Compostela. Silný prožitek z pěšího putování pak ovlivnil jeho další tvorbu, především obrazy ze Španělského cyklu (1984–1987) a obrazy z Cyklu podle sv. Jana (1987–1988). Nabízená malba ze Španělského cyklu z roku 1985 je pojata jako monochromní plocha hutné zářivé pasty se zelenkavým akcentem, která je rozryta množstvím krátkých štětcových tahů. Matečnou chvějivou hmotou barvy volně plují lineární elementy čistých tónů, jakési tajemné linie a klikatice, které se svobodně a beze spěchu vznášejí v energetickém poli obrazu a čekají na impuls, aby se mohly zformovat do konkrétních tvarů či znaků. Bohatě strukturovaná malba lyrického, meditativního charakteru v nás vzbuzuje asociace související s makrokosmem i mikrokosmem, ale může připomínat také rozmlžený záblesk barevných světel při pohledu do ostrého světla nebo archaické dorozumívací znaky se svébytnou barevnou symbolikou. V moři štětcových tahů se náš pohled nakonec vždy upne k bodu v pravé, nejsvětlejší části obrazu, který je zde jakoby ukrytý v uklidňujícím bezčasí bíle prozářené hmoty barvy. Je to obraz plný energie, který vyvolává intenzivní prožitek z malby, z čistých barev a světla, a obrací nás k okamžiku zrození samotného světa, jehož ozvuk nacházíme napříč historií v mnoha jednotlivostech.
Martina Mrázová