THEODOR PIŠTĚK (*1932) PODZIM II, 1973

 

olej, plátno, rám, 52 × 52 cm
sign. na rubu T. PIŠTĚK 1973

 

1 168 500 Kč

včetně aukční provize

 

LITERATURA
Jiří Šetlík (ed.), Theodor Pištěk. Praha: Galerie Pecka 2007, s. 73.
Helena Musilová (ed.), Theodor Pištěk, ecce homo. Praha: Národní galerie v Praze 2012, obrazová příloha.

 

Theodor Pištěk žije a pracuje v Mukařově. Tento český představitel postmoderny je jedním z mála našich celosvětově uznávaných autorů, jenž se kromě výtvarného umění intenzivně věnuje i kostýmnímu výtvarnictví. Byl též reprezentantem Československa v automobilových závodech. Na počátku devadesátých let navrhl uniformy Hradní stráže. Je držitelem Oscara za kostýmy pro Formanův film Amadeus (1984). Mezi jeho nejvýznamnější ocenění dále patří César (1989), Český lev (2004) nebo Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii (MFF Karlovy Vary, 2013). Od prezidenta Václava Havla v roce 2000 obdržel medaili Za zásluhy 1. stupně za vynikající umělecké výsledky. Spolu s Havlem a Jiřím Kolářem založil roku 1990 Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Pištěk se narodil do pražské umělecké a průmyslnické rodiny. Jeho otec i matka byli prvorepublikovými herci, pradědem byl slavný malíř František Ženíšek. Theodor Pištěk studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu a poté, v roce 1952, začal docházet do ateliéru Vratislava Nechleby na Akademii výtvarných umění. Po absolvování strávil ještě tzv. čestný rok v ateliéru Antonína Pelce. Na konci padesátých let spolupracoval s uskupením Šmidrové. V téže době začal navrhovat kostýmy pro filmy režiséra Františka Vláčila (Holubice, 1959; a další: Markéta Lazarová, 1967; Údolí včel, 1967; scénář pro film Rallye, 1968). Na svém kontě má však další desítky kostýmních realizací pro celovečerní filmy i seriály (Tři oříšky pro Popelku, 1973; Arabela, 1980; Postřižiny, 1980). Na počátku let šedesátých jej pojilo blízké přátelství se Zbyňkem Sekalem, seznámil se s Jindřichem Chalupeckým a vystavoval s Klubem konkrétistů nebo skupinou Máj. Spoluzaložil též sdružení Paleta vlasti zaměřené na neformální umělecké akce, divadlo a sportovní utkání. V průběhu šedesátých let se jeho tvorba orientovala na tehdy aktuální informel. Tvořil asambláže a materiálové obrazy, v nichž často využíval součástek motorů. V roce 1967 se podílel na výtvarném řešení výstavy Člověk a jeho svět pro Expo 67 v Montrealu. Z konce zmíněného desetiletí pocházejí práce ze série Srpnový obrázek, v níž kombinoval tušovou kresbu s geometrickými barevnými strukturami. Abstraktní malbou se během následujících let zabýval velice krátce a namátkově, brzy totiž začal inklinovat k hyperrealismu, a právě tato poloha se stala pro Pištěka typickou. Jeho pojetí ale nikdy nebylo stejného druhu, jaký známe například z amerického prostředí. Pištěk se nenechal spoutat a okouzlit pouhým realistickým zobrazením, to mu pro vyjádření jeho záměrů nemohlo stačit. Sám později svůj umělecký směr pojmenoval ve svém manifestu z roku 1984 jako Nový romantismus. Pro jeho díla z tohoto období je charakteristické „plakátové“ překrývání jednotlivých plánů obrazu a jejich zdánlivě nesouvisející adice, stejně jako skrytý nebo naopak ostentativní symbolismus. Obrazy v té době často vycházely z jeho zkušenosti z prostředí automobilových závodů. Mezi nejvýznamnější práce z této doby patří Velká krajina (1976), Krajina s Hondou (1977), Josef N. (1978) nebo kultovní a nejznámější obraz Ecce Homo (1983). Jak vyplývá z některých názvů, Pištěk pracoval i s náboženskými motivy. V letech osmdesátých se jeho rukopis posouvá dál směrem k zjednodušení námětu. Technická náročnost malířského perfekcionalistického zobrazení však přetrvává. Po roce 1990 se autor v souvislosti s četnými výstavami pouští i do rozměrných instalací. Mezi ty první patří například monumentální pyramida naplněná šrotem Schránka na ostatky (1993, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) nebo Zahrada (1997/1998, Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna). Zrcadlovou pyramidální kompozici zopakoval v instalaci Kde budu žít příště na jeho zatím poslední monografické výstavě Angelus (Dům umění města Brna, 2019). Akcentována zde byla i jeho abstraktní poloha, k níž se formou malby, ale i objektu a instalace vrátil zejména v devadesátých a následujících letech.

Z uvedeného přehledu Pištěkovy tvorby zřetelně vyplývá, že abstraktní poloha hrála v jeho tvorbě paralelní a v určitých obdobích i epizodní roli, zvláště pak v letech sedmdesátých. Věnoval se jí ve formě asambláží v letech šedesátých a naplno se k ní vrátil, již jinými formami, až po roce 1990. Obraz s názvem Podzim II z roku 1973, jenž je nabízen v aukci, lze proto vnímat jako mimořádné a unikátní dílo. Podobných ve své době vzniklo velice málo. Jedná se o olej na plátně menšího čtvercového formátu, o abstrakci, která nenaznačuje prostor, jak je tomu například u Pištěkových nezobrazivých děl z osmdesátých či pozdějších let. Jsou zde spíše řešeny vzájemné vztahy linií a barevných ploch. Zatímco v levém segmentu jsou zobrazeny barevné vertikály, z nichž některé jakoby mizí v ploše, nejvýraznější prvek – jakási zvětšená temná trajektorie štetce – nás diagonálně vede až mimo obraz.  Pištěkovo pojetí je natolik svébytné, že se k němu v téže době obtížně hledají paralely.

• Martin Vaněk