54. Jan Koblasa (1932–2017), z cyklu Apokalypsa, 1964

54. Jan Koblasa (1932–2017)
z cyklu Apokalypsa, 1964

 

kombinovaná technika, papír, fixováno na plátně, 101,5 × 72 cm
sign. autorskou zn. *964

 

190 000 Kč ~ 7 600 €

 

INFO
Sochař, malíř, grafik, scénograf, hudebník, básník a autor literárních reflexí Jan Koblasa patří mezi výrazné osobnosti evropského umění druhé poloviny 20. století. Jako jednomu z mála umělců, kteří v důsledku politické situace odešli do emigrace, se Koblasovi podařilo integrovat do zahraniční scény a stát se tam respektovaným umělcem. Okupace Československa jej zastihla na cestách po Itálii. Domů se nevrátil a získal azyl v severním Německu. V roce 1969 založil v Kielu na Muthesius Hochschule obor volné plastiky, který pak vedl téměř třicet let. Dnes žije a pracuje v Hamburku.

V rámci československé výtvarné scény padesátých a šedesátých let představuje Jan Koblasa vedle o něco staršího Mikuláše Medka a Vladimíra Boudníka vůdčí osobnost tehdejší nastupující generace. Se svými spolužáky z akademie Karlem Neprašem a Bedřichem Dlouhým a hudebním skladatelem Rudolfem Komorousem založili v roce 1957 pověstné uskupení Šmidrové, k nimž později přibyl Jaroslav Vožniak. V roce 1960 se Koblasa významně podílel na organizování dvou neoficiálních výstav Konfrontace I (v ateliéru Jiřího Valenty) a Konfrontace II (v ateliéru Aleše Veselého), které se staly manifestací nekonformního radikálně zaměřeného umění.

Tvorba Jana Koblasy je naplněna prožitky hudby, literatury a filozofie. Je velkým návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž nacházíme analogie s pocity současného člověka. Jako červená nit se jeho výtvarnými úvahami táhnou témata Země, Nebe, Pekla a Ráje. Vznášejí se tu Andělé, zatímco z hlubiny vyvěrají Apokalyptické výjevy ohlašující konec veškerých časů. Apokalypsou se Koblasa začal zabývat v roce 1964. Bylo to poslední velké téma, které soustředěně rozvíjel až do svého odchodu z domoviny. Dospěl zde k intenzivnímu dialogu malířského gesta a otisku (záznamů dějovosti) a prázdných polí (jakýchsi významových pomlk) umocněných napětím černých kresebně-malířských shluků.

Tyto pozoruhodné malby následované cykly leptů z roku 1967 se staly tichou předtuchou blížící se okupace a zároveň zlomem v umělcově životní cestě. Sám se k nim vyjadřuje takto: „… navíc mne k tomu tématu vedla intuice — ten hluboký tok myšlenek táhnoucí se nevědomím, který někdy vede k předvídání — pro mou vlastní práci šíře a hloubka té skladby umožňovala znovu nacházet a najít figuru, přes andělská zjevení a uskutečňující se vize, vize ve zrodu — ty pak propojit se skutečným každodenním děním oscilujícím k absurditě.