Jiří Kolář (1914—2002), OBJEKTOVÁ BÁSEŇ, 1971

 

asambláž, koláž, dřevěná deska, plexibox, 40 × 30 cm
sign. JK 71, na rubu inventární papírové štítky HARRIET GRIFFIN GALLERY, 850 Madison Avenue, New York, New York 10021, JIRI KOLAR Object poem 1971, 15 1/2 × 11 1/2 inches, dva inventární štítky z výstavy: THE SOLOMON R. GUGGENHEIM MUSEUM

 

270 600 Kč

včetně aukční provize

 

VYSTAVENO
Jiri Kolar, The Solomon R. Guggenheim Museum, New York 12. 9. – 16. 11. 1975.

 

PROVENIENCE
Harriet Griffin Gallery, New York,
sbírka Mrs. William Edwards.

 

INFO

Jiří Kolář zaujímá výjimečné postavení v kontextu nejen českého, ale i světového poválečného umění. Celým jeho dílem se prolíná svrchované básnické cítění a neobyčejná tvůrčí invence. Koncem 50. let se odklonil od psaného slova a začal se vyjadřovat vizuálně prostřednictvím koláží. Vytvořil si svébytný umělecký jazyk a intenzivně rozvíjel různé kolážové techniky (roláže, chiasmáže, muchláže ad.). Ve 40. letech Kolář patřil do okruhu Skupiny 42. Počátkem 50. let na něj dopadly tvrdé represe komunistického aparátu a devět měsíců strávil ve vazbě. Počátkem 60. let byl výraznou postavou v procesu obnovování výtvarného života, stál u zrodu skupiny Křižovatka a účastnil se významných mezinárodních výstav (Documenta 4 v Kasselu, 1968; X. Bienále v Sao Paolu, 1969; EXPO v Ósace, 1970). Slibný rozvoj 60. let však přeťala tzv. normalizace, sazba několika Kolářových básnických sbírek byla rozmetána a v listopadu roku 1970 jej postihla mrtvice. Až do sametové revoluce neproběhla v ČSSR žádná Kolářova výstava a jeho básnické sbírky mohly být rozšiřovány pouze samizdatem. V roce 1979 Kolář odjel na stipendium DAAD do Berlína, odkud se už do ČSSR nevrátil. Usadil se v Paříži, kde se stal respektovanou osobností mezinárodní umělecké scény. Ve zdrcujícím prostředí normalizace měla pro Koláře zcela zásadní význam samostatná výstava v Guggenheimově muzeu v New Yorku roku 1975, která potvrdila jeho postavení v kontextu mezinárodního umění. Do přísného výběru newyorské výstavy, zabírající celou plochu spirálovitě uspořádaného muzea, se dostala i nyní nabízená koláž. Výstavu tehdy Kolářovi pomohli zařídit manželé Mládkovi spolu s ředitelem Guggenheimovova muzea Thomasem Messerem. Aby se výstava vůbec mohla konat, musela Meda Mládková od Art Centra předem zakoupit všechna Kolářova díla určená k vystavení. Značná část těchto děl dodnes tvoří základ sbírky manželů Mládkových. Některé koláže se jim ale už tehdy podařilo prodat a tímto způsobem se zřejmě nabízená koláž dostala do majetku new- yorské Harriet Griffin Gallery, která je na štítku na reverzní straně obrazu již uvedena jako majitel obrazu. Název koláže, obvykle podstatnou součást významu Kolářových děl, se bohužel nepodařilo zjistit. Na štítku na reverzu je uvedeno pouze „Objektová báseň“ (v podstatě jde o chiasmáž s chiasmážováným objektem a interkoláží). Kolář do kompozice umístil siluetu ženy, kterou doslova naplňuje novým obsahem, rozmanitými útržky pestrobarevného ptačího peří, jež čtení siluety do značné míry znejasňují. Žena se k divákovi otáčí zády, choulí se do sebe, v jakoby obranném gestu se ukrývá do hávu z ptačího peří a svůj pohled obrací k láhvi. Význam láhve je na jedné straně zdůrazněný tím, že se nejedná o dvourozměrnou nápodobu láhve, ale o skuteč-nou skleněnou láhev upevněnou v koláži. Na druhou stranu je však celý objekt pokrytý chiasmáží, drobnými útržky starého rukopisu, které význam láhve zároveň potlačují. Nevidíme dovnitř, netušíme, zda je v ní ukryto nějaké sdělení, nějaký tajný vzkaz, jako tomu bylo v případě láhve v koláži, jež visela nad pracovním stolem Jindřicha Chalupeckého. Kompozice je umístěna uprostřed homogenního pole z fragmentů textu, který už dávno ztratil svůj původní význam. Ve středové části se však chaos útržků organizuje do podoby kruhu jako zmnožené znakové dominanty spojující lidské hemžení s kosmickým symbolem. Jinotaje, mystifikace, hravá poetika, ironie, překrývání mnoha významových vrstev a hlavně ostré, nekompromisní vyjádření k aktuálnímu dění ve společnosti (uvědomme si, že koláž vznikla v roce 1971, kdy si lidé před normalizačním tlakem opět nasazovali masky a uzavírali se sami do sebe) činí z Kolářových děl výjimečný příspěvek k poválečnému umění, jenž v českém kontextu nemá srovnání. Vynikajícím dokladem je i nabízená koláž, zajímavá nejen svou proveniencí, ale především jako něžná obrazová báseň komentující integritu člověka v dobách jakéhokoli režimu.

• Jiří Kolář – Běla Kolářová, Galerie Prácheňského muzea v Písku 1999, nestr.
• J. Rous, M. Bergmanová (eds.), Příběhy Jiřího Koláře: básníkovy výtvarné proměny, Praha 2000, s. 26.
• J. Chalupecký, 20. 9. 1972, in: Jiří Kolář: koláže, objekty, Praha 1993, s. 40.
• Martina Mrázová