Jan Hendrych (*1936), Brankář, 1969

Jan Hendrych

(*1936)

 

 

Brankář, 1969

polyuretan, plexisklo, barva
84 × 113 × 30 cm

polyurethane, plexiglass, color, 84 x 113 x 30 cm

cena na vyžádání

vystaveno
Veselá sedmdesátá, Etcetera Gallery, Brno 2018

 

provenience
Z ateliéru autora.

 

zastoupení ve sbírkách
Národní galerie v Praze
Galerie hlavního města Prahy
GASK Kutná Hora
Východočeská galerie v Pardubicích
Galerie moderního umění v Hradci Králové
Galerie Benedikta Rejta, Louny
Galerie Klatovy/Klenová
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Muzeum umění Olomouc
Galerie Zlatá husa, Praha
Východoslovenská galéria, Košice

 

Brankář (1969)
V roce 1969 se Jan Hendrych zúčastnil legendárního sympozia Artchemo ve Východočeských chemických závodech v  Pardubicích, kde se umělci pod teoretickou záštitou Jaromíra Zeminy zabývali možnostmi umělých hmot v umění. Jan Hendrych zde vytvořil soubor několika děl z polyesteru, polyuretanu a plexiskla, v nichž vedle tvaru a účinku samotného materiálu hraje nosnou úlohu červená signální barva obtékající hmotu v pruzích nebo amorfních skvrnách.
Plastika Brankář, založená na vrstvení několika prostorových plánů, je výrazným příkladem, v němž umělec užitím průsvitného plexiskla propojil prostor sochy s prostorem okolí a dynamickou červenou linií umocnil vnitřní napětí velkoryse modelované hmoty.

Jan Hendrych patří k umělecké generaci, která svůj výtvarný názor formovala v tíživém klimatu propagandistických padesátých let a velkou část svého života tvořila v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu. Není divu, že tito umělci hledali pevné body v meziválečné avantgardě a navazovali zpřetrhané souvislosti nejen s myšlenkami zakladatelů moderny, ale i s odkazy více než tisícileté evropské kultury.
Zájem o figuru a navození nového vztahu skutečnosti a člověka, který se v evropském kontextu označuje jako Nová figurace, byl Janu Hendrychovi přirozeně blízký a svojí tvorbou se do tohoto proudu také řadí. Ovšem samotná lidská figura či hlava nebyla a není hlavním cílem Hendrychova sochařského sdělení. Umělec ji vnímá jako prostředníka pro vyjádření životní situace člověka a stavu jeho mysli v konkrétním okamžiku. Je pro něj symbolem lidské mytologie, přičemž všedním úkonům z každodenního života dodává závažnost a hluboké soustředění.
Hendrychovo sochařství se od počátků ubírá dvěma cestami, které se v mnoha bodech setkávají. První je utvářena figurou vyrůstající z čistě modernistické tradice, druhá se vine cestou dadaistického a groteskního jazyka. Převažujícím materiálem je sádra a důležitým výrazovým prostředkem textilní struktura vytvořená odlitím molitanu či vlnité lepenky. Výjimkou není ani využití konkrétních předmětů z běžného života, zdůrazňujících jednak emotivnost, a také jadrnost výrazu. Vedle sádrových soch ovšem vznikaly i práce uplatňující zcela odlišné materiály, a to zejména ve vazbě na umělcovu účast na sympoziích.
Tematickou linii Hendrychova díla utvářejí lidské figury a hlavy, které vznikají od šedesátých let podnes. V určitých obdobích se však vynořují i další motivické okruhy. Důležitý je motiv prázdného pohozeného kabátu nebo tematický okruh Tajemníků,  vznikajících jako odpověď na normalizační represi. Výrazný je taktéž soubor figur na mostě, k nimž umělec dopěl v osmdesátých letech jako k odkazu na barokní tradici umisťování soch sv. Jana Nepomuckého. Fakt, že Hendrychovo sochařství kotví v historickém kontextu, potvrzují i plastiky zvířat, mnohdy s konotací k výrazným sochařským epochám, např. k renesanci.
Neopomenutelnou součást Hendrychova díla představuje také medailérská a portrétní tvorba, kterou soustavně rozvíjí od dob studií. Paralelně se sochařskými pracemi vznikají kresby, vyznačující se neobvyklou lehkostí a suverenitou, v mnohém blízkou barokním skicám. Nejedná se však o detailní přípravné kresby, ale spíše o koncepční zachycení sochy v prostoru, uchopení hmoty a výrazu a vystižení celkové atmosféry místa.
Podobně jako mnoho dalších představitelů neoficiálního proudu tvořil Jan Hendrych od nástupu normalizace téměř dvacet let bez možnosti veřejné prezentace a publicity. Živil se převážně jako restaurátor barokních památek a z této zkušenosti zpětně čerpal poznatky a možnosti pro své dílo. Po sametové revoluci začal vyučovat na Akademii výtvarných umění, kde ještě donedávna aktivně pedagogicky působil a kde zastával pozici studenty oceňovaného a respektovaného pedagoga.
Jan Hendrych je mimořádnou sochařskou osobností, která se zapsala do dějin umění 20. století dílem vystavěném na modernistické tradici a výrazovém a technologickém experimentu. Je to sochařství svobodné a otevřené, v pozitivním smyslu progresivní, neobávající se přesahů do oblastí neklasického uchopení hmoty, netradičního tvaru, expresivní deformace, napětí mezi promodelovaným tvarem a elementární formou, přesahů do oblasti záměrné torzálnosti.