27. MICHAL NESÁZAL (*1963) PROMÉTHEUS, 1989

 

olej, sololit, 18,5 × 16 cm
sign. na rubu Nesázal M. 1989, PROMÉTHEUS

 

90 000 Kč ~ 3 330 €

 

Michal Nesázal je umělcem pracujícím zejména v médiu malby a kresby, příležitostně dříve tvořil objekty a instalace. Jeho práce na přelomu osmdesátých a devadesátých let bývají řazeny do české postmoderny. Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a mezi lety 1984–1991 ateliér malby Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění. Již na studiích se svými spolužáky založil uměleckou skupinu Pondělí (spolu s Petrem Lysáčkem, Pavlem Humhalem, Petrem Písaříkem, Petrem Zubkem a v neposlední řadě s Milenou Dopitovou, 1989–1993). Ačkoliv se tvorba členů skupiny navzájem odlišovala a nechtěli tudíž mít ani společný dogmatický manifest, byli spřízněni zejména stejnou generační zkušeností, na jejímž základě se chtěli vymezovat vůči tehdejší výtvarné scéně, které vévodila skupina Tvrdohlaví. Svým způsobem tak šlo o zdravou mladistvou revoltu a průvodní jev generační obměny. Skupina se vymezovala vůči avantgardě, vyznačovala se užitím ironie nebo odstupem od tradičních schémat a historie. Všichni si byli vědomi společenské proměny po roce 1989, jež zákonitě znamenala přehodnocení role umění a jeho publika. Důležitým tématem pro ně byla všednodennost a hlavním médiem objekt a instalace. Skupina Pondělí na sebe nejvíce upozornila výstavou Nová intimita (1991, ÚLUV Praha, kurátorka Milena Slavická) a sehrála důležitou roli v nasměrování českého výtvarného umění devadesátých let. Nesázal zde vystavil mnoho svých aktuálních prací drobnějších formátů a různých témat, které v době oceňování velkoformátové malby byly jeho skromným protestem. V roce 1991 uskutečnil svou první samostatnou výstavu s názvem Česká duše v Galerii Pi-Pi Art a následující rok odjel na svou první zahraniční stáž do Sydney. Roku 1992 se stal v pořadí třetím laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou obdržel za soubor kreseb zobrazujících třínohého psa Taca, jeho australského společníka. Na výstavě CJCH Mezi Ezopem a Mauglím, která se konala v Galerii Václava Špály, prezentoval instalaci s vycpaným vlkem a obrazovkou, do níž byli snímáni chodci před galerií. Šlo v českém prostředí o jednu z prvních realizací využívajících moderní technologie. „Ráj, intuitivní víra v něj, je jedním z hlavních motivů i motivací jeho umění. Má různé podoby, různá vyjádření, od naivních až po vážné pokusy dosáhnout toho, co lze nazvat ‘čistá mysl’.“ Takto charakterizovala jeho dosavadní tvorbu Milena Slavická v roce 1993. V devadesátých letech se Nesázal věnoval podnikání a dál cestoval po světě, příležitostně vystavoval v menších galeriích (Behémót, Galerie V. Špály, brněnská Galerie Na bidýlku, Galerie Nová síň). V novém miléniu se jeho tvorba více orientovala na velkoformátovou malbu, v níž rozvíjel téma magických snových krajin. Většinou se jedná o kompozice sestávající z reálných prvků, které však dohromady tvoří imaginární prostředí. Posun oproti realitě představuje i jejich omezená barevná škála. Kolem roku 2010 se Nesázalovy krajiny stále více barevně i kompozičně zjednodušovaly. Pod vlivem cest do Číny se začal v téže době věnovat tušové malbě a kresbě. V současnosti se umělec záměrně staví do pozadí, uměleckou scénu pozoruje zpovzdálí a věnuje se již pouze kresbě, kterou považuje za ekologičtější, ale také za nejautentičtější a nejspontánnější tvůrčí vyjádření. Svá témata dlouhodobě nachází v kosmologii a kvantové fyzice.  Jeho zatím poslední samostatná výstava proběhla v roce 2012 v Galerii hlavního města Prahy.

V aukci jsou nabízeny Nesázalovy drobné obrazy Hnědý rám a Prométheus z let 1988 a 1989, které zastupují jeho dosud málo známou polohu. Oba vznikly ještě během studií na Akademii výtvarných umění v Praze a v době, kdy spoluzakládal skupinu Pondělí. Obrazy proto odpovídají tendenci této skupiny vyjít z dosavadních uměleckých klišé. Jak již bylo zmíněno výše, i volba drobného formátu byla pro Nesázala určitou formou revolty, jelikož tehdy byly nejvíce ceněné velkoformátové obrazy. V obou případech se jedná o záměrně insitní malířské podání s množstvím dekorativních motivů. V případě Prométhea jsou nejvýraznější pastózní nánosy barvy vytvářející drobný reliéf obklopující ústřední bájnou postavu podanou v triumfální pozici. Oproti tomu je Hnědý rám podán v hladké a téměř monochromní malbě. Ústřední postavu zde zahaluje tajemství.

• Martin Vaněk