Jan Koblasa (1932–2017), Der blaue Pechvogel, z cyklu Modrá krev, 1965

Jan Koblasa (1932–2017)
Der blaue Pechvogel, z cyklu Modrá krev, 1965

kombinovaná technika, karton fixovaný na plátně, 98 × 68 cm
sign. autorskou značkou 5 65, 1 blaue pechvogel

418 200 Kč (včetně aukční provize)

literatura
Mahulena Nešlehová, Jan Koblasa, Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, Praha 2012.

vystaveno
Jan Koblasa 85, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha 2017

info
Letos v říjnu uplynul rok od úmrtí Jana Koblasy (1932–2017). Odešel umělec, který patřil k vůdčím osobnostem výtvarné generace šedesátých let, pedagog, který formoval několik sochařských generací, literát známý svým osobitým stylem. Uzavřelo se dílo propojující výtvarný cit s erudovaností, tvůrčí sílu s energií duchovně naplněného člověka. Dílo, které je na naší kulturní scéně nepřehlédnutelné a v rámci evropského kontextu přinejmenším respektované. Málokterý umělec totiž v sobě slučoval tolik talentů jako Jan Koblasa. Vedle výtvarného to bylo nadání hudební a literární, a nad tím vším čněla síla citlivého člověka, zarputilého hledače krás i stínů života, neúnavného bojovníka s duší poety.

Po maturitě na teplickém gymnáziu vstoupil mladý Koblasa na pražskou uměleckou scénu, kde po boku s o něco starším Mikulášem Medkem a Vladimírem Boudníkem stanul v čele nastupující generace. Jeho silná tvůrčí energie byla od počátků provázená nezvyklou integrující silou. V roce 1957 se svými spolužáky z akademie Karlem Neprašem a Bedřichem Dlouhým a s hudebním skladatelem Rudolfem Komorousem založil pověstné uskupení Šmidrové. V roce 1960 inicioval dvě neoficiální výstavy Konfrontace I (v ateliéru Jiřího Valenty) a Konfrontace II
(v ateliéru Aleše Veselého), které se staly manifestací nekonformního radikálně zaměřeného umění. Neopomenutelná je i výstava z roku 1963 v jízdárně teplického zámku, na níž Jan Koblasa představil své aktuální práce společně s Mikulášem Medkem. Tato přehlídka přinesla ikonické setkání dvou duchovních světů, dvou poloh výtvarné citlivosti, jež dnes řadíme k tomu nejkvalitnějšímu, co české umění dvacátého století přineslo.

Koblasova životní cesta brzy vedla za hranice domoviny. Když jej v roce 1968 srpnová okupace Československa zastihla na cestách po Itálii, domů se nevrátil. Získal azyl v severním Německu a v roce 1969 založil v Kielu v Muthesius Hochschule obor volné plastiky. Ten pak vedl téměř třicet let. Jako jednomu z mála emigrantů se Janu Koblasovi podařilo přirozeně vplout na zahraniční scénu, získat si respekt odborné veřejnosti a ovlivňovat mladé generace umělců. Ale kolik sebezapření a vnitřní odvahy bylo třeba, aby umělec zdolal těžkosti emigrace a dál soustředěně pokračoval v práci? A jaký byl vlastně pocit člověka, který byl doma tam i tady, a všude tak trochu cizincem?
Jako červená nit se Koblasovými výtvarnými myšlenkami táhnou témata Země, Nebe, Pekla a Ráje. Vznášejí se tu Andělé, zatímco z hlubiny vyvěrají Apokalyptické výjevy doprovázené náměty Králů, Proroků, Strážců, Poslů, Lament i Křesťanských mučedníků a následované postavami z řecké mytologie. Čteme v nich metaforické rozjímání o lidském údělu, smyslu života a marném pachtění za mnohdy prchavými cíli. Koblasova tvůrčí cesta je zkrátka inspirativní syntézou úvah o nás lidech a roli, kterou v tomto světě máme, je velkým návratem k pradávným mýtům a archetypům, v nichž nacházíme analogie s pocity současného člověka.

K nejvýraznějším malířským cyklům Jana Koblasy z období šedesátých let patří expresivní malby kombinující technologii monotypu s uvolněnými vstupy barvou. Vedle Apokalyptických vizí, Andělů, Pečetí a Nanebevstoupení sem patří témata Hlav na špalku a Modrých Pechvoglů z cyklu Modrá krev. Jde o tematicky specifický soubor, v němž umělec rozkrýval úděl nositelů šlechtické krve, jejichž leskem a slávou protkané životy často třísnil hořký a mnohdy krutý osud. Po výtvarné stránce zde Koblasa dospěl k intenzivnímu dialogu malířského gesta a otisku, v němž se prolínají expresivní malířské stopy stékající barvy s kaligraficky cítěnými strukturami a liniemi. Intenzivní dějovost je zde postavena do konfrontace s prázdnými poli, která se zde stávají jakýmisi významovými pomlkami. Napětí černých a modrých kresebně-malířských shluků a formací umocňují výrazně červené drippingové vstupy, které rozviřují děj, stupňují dramatičnost a otevírají kompozici do dalších prostor. Nebo dokonce světů?