16. Jiří David (*1956), Touha, 2011–2013

16. Jiří David (*1956)
Touha, 2011–2013

 

beton, kov, umělé vlasy, plátno, 126 × 120 cm
sign. na rubu „TOUHA“ 2011–13 JIŘÍ DAVID

 

210 000 Kč ~ 8 400 €

 

LITERATURA
Karel Srp, Karel Kerlický, Jiří David: Jiří David – Křik paviánů, KANT
a Galerie hlavního města Prahy 2013, s. 32.

 

VYSTAVENO
Křik paviánů, GHMP / Colloredo-Mansfeldský palác, Praha 2013.

 

Křik paviánů
„Samostatná výstava Jiřího Davida, pojmenovaná mnohoznačným názvem Křik paviánů, rozvržená do tří místností Colloredo-Mansfeldského paláce, přináší podstatný průřez jeho prací za léta 2011–2013. Zahrnuje obrazy a plastiky, jejichž spojujícím rysem je zájem o beton jako tvárlivou látku, prostupující dnešní svět, charakterizovanou šedavou barvou, umožňující fixovat předměty, jako by šlo o sopečnou lávu.“ V kontextu této informace dodávám, že své první betonové obrazy, tedy reálný beton nanášený prostou zednickou technikou na nenašepsovaném bavlněném malířském plátně, jsem uskutečnil v roce 1994. V každé své samostatné výstavě se snažím uchopit daný prostor s intuitivní přesností. Tuto přesnost se pokusil v rámci našich společných debat Karel Srp charakterizovat takto: „Výstava je pojatá jako živoucí, volně se rozvíjející organismus, který se po zásahu autora proměnil v rozlévající se tkáň, obsahující nejen vnitřní prostor místností, ale i pohled z okna, jenž se stal rovněž její součástí. Expozice má své východisko, zmenšený půdorys výstavní síně, zavěšený horizontálně nad hlavami diváků, zatímco kolem nich se rozlévá moře drobných objektů, uvádějících do dlouhodobého Davidova uvažování o charakteru uměleckého díla, zejména v plastikách umístěných na stole, souhrnně pojmenovaných Morandiho polibek. Svým pátráním po smyslu uměleckého díla Jiří David znejisťuje diváka. Beton pohlcuje nejen předměty, ke kterým měl osobní vztah, jež dlouhodobě procházely jeho životem nebo odkazovaly k jeho dětství, ale často přidržuje i lineární kovové konstrukce, odrážející nejrůznější podoby nadosobního řádu, vyjadřujícího jak kosmos, tak i opisujícího půdorys budovy koncentračního tábora.“ Z mého subjektivního pohledu jde k jeho úvaze fakticky doplnit snad jen to, že jsem se po období 2011–2013 k tématu betonu na holém malířském plátně a pak následně i v realizaci objektů vědomě navrátil. Rozměry obrazů se zvětšily. Beton se mi tak opět stal „nevhodným“ obrazovým materiálem, ovšem už s jednoznačněji reflektovaným obsahem. Obsahem i kryptou, v prostoru mezi metaforou a synekdochou, který pohlcuje zapomenuté, odkládané věci i chvíle. Rovněž i pastí i rizikem pro svou vlastní tíhu, jež pohlcuje, skrývá tíhy jevů, vztahů, které si často už jen bolestivě vybavuji. V každé etapě svých prací se snažím hledat polemická východiska vůči mé předchozí práci. Snad ze strachu před stereotypem opakování, v obavě před jistotou sebepoznání nebo před pouhým formálním rukopisem. Tuto skutečnost chápe Karel Srp v kontextu mé poslední práce v návaznosti na mou poslední samostatnou výstavu obrazů v roce 2011 v Dvorak Sec galerii takto: „Jiří David se více obrátil do sebe, soustředil se ke svým základním, znovu si kladeným otázkám o smyslu umělecké činnosti, jejž z různých úhlů znovu proniká.“

– Karel Srp, text k výstavě Jiří David, Křik paviánů, GHMP / Colloredo-
-Mansfeldský palác, Praha 2013