Dovolujeme si Vás pozvat na výstavu v Etcetera Gallery – Grohova 2, Brno / 24. 8. – 29. 9. 2017 / úterý – pátek 10 až 17 hod

Teodor Rotrekl

Teodor Rotrekl (1923–2004) se do povědomí veřejnosti zapsal ilustracemi literatury science fiction, zejména knih Stanislava Lema K mrakům Magellanovým a Astronauti, Akce L Františka Běhounka a Čapkovy Války s mloky, za niž získal roku 1965 stříbrnou medaili na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku. Vedle toho ilustroval časopisy ABC, Ohníček, Technický magazín, Svět techniky nebo Věda a technika mládeži.

 

Paralelně s ilustrační tvorbou vznikaly v Rotreklově ateliéru volné práce – obrazy a asambláže vyznačující se smyslem pro experiment a zájmem o využívání netradičních výtvarných metod. Klasické přístupy totiž umělec rozvinul o práci s epoxidy, nitrolaky a polyestery. Nanášení barvy štětcem nahradil stříkáním, kašírováním hliníkových fólií, spalováním povrchu ohněm či technologií fotomontáže a fototisku, kdy negativ přenášel přímo na plátno potřené emulzí. Typický byl pro něj také přístup zalévání obrazu do silné vrstvy polyesteru.

 

Teodor Rotrekl působil od 40. let v Praze a později na Kladensku. Jeho tvůrčí počátky jsou spjaty s Brnem. Zde v roce 1943 absolvoval Střední školu uměleckých řemesel a odtud čerpal inspiraci k obrazům motocyklistů, později rozvíjeným o témata hangárů a letadel. Následné studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ukončil v osudný rok 1948. Na tvůrčí dráhu vstoupil v nehostinné době stalinistického režimu. S příchodem politicky volnějších 60. let utvořil se svými spolužáky Františkem Skálou, Dobroslavem Follem a Jiřím Mlčochem skupinu Radar (1961–1970), k níž se přihlásili také František Gross, František Hudeček nebo Ladislav Zívr. S tímto okruhem hojně vystavoval.

 

V roce 1965 se uskutečnila v galerii Československý spisovatel v Praze (Topičův salon) Rotreklova samostatná výstava Dobývání skutečnosti. Atmosféru děl zde umocňoval doprovodný zvuk autorem vlastnoručně sestaveného elektrického strojku, jakéhosi počítače návštěvníků, a reprodukovaná konkrétní hudba. Tato přehlídka výstižně charakterizovala Rotreklovo celoživotní okouzlení světem techniky a vědeckého výzkumu (Stanice na měření intenzity písmene A, 1963), letectvím (Přistávací manévr, 1965; Noční let, 1974–75), průzkumy vesmíru (Kosmos, 1965) a rozvojem kosmonautiky.

Od roku 1965 se Rotrekl začal zabývat možností využívání nenasycených pryskyřic. Vznikaly obrazy a asambláže zalité do vrstvy polyesteru, který vytváří iluzi hlubokého prostoru. Drobné předměty nejrůznějšího rázu, jako jsou části stavebnice, elektrodíly a plastové spoje (Anděl u letištní antény, 1975; Stanice 1 se vzducholodí, 1976; Zaměstnanec Aeroflotu kontaktuje anděla, 1979), staré rytiny a pohlednice (Solnohrad je hlavní město Solnohrad, 1974; Šesterčata, 1974), korálky (Rej andělů na ultrakrátkých vlnách, 1975), nebo dokonce perly, plátky zlata či motýli utvářejí v polyesterové hmotě zvláštní, v každém případě fascinující svět. Je to svět bezčasí, v němž se střetává realita se snem, viděné s přeludem, historie se současností, závažnost s groteskou, věda s fantaskností. Tu a tam se umělec obrací přímo k dějinám umění citacemi význačných děl starých mistrů, v nichž ozřejmuje paralely dnešního technicistního světa s minulostí. Nad Babylónskou věží tak hlomozí válečná letadla (Já to vidím, Pietre Brueghele!, 1978), z Kleopatry Jana Zrzavého se stává pan Kleopatr (1979) a na hlavu Albrechta Dürera dopadá bomba ve tvaru přesýpacích hodin.

 

Umělecký vesmír Teodora Rotrekla, promítaný do ilustrační i volné tvorby jazykem zhodnocujícím prvky nové figurace a pop-artu, ale i dobový zájem o využití netradičních hmot, dal skrze umělcovo filozofické založení a znalost přírodních věd (fyziky, astronomie, biologie, chemie) vzniknout výpovědi, která dalece přesahuje dobová témata vědecko-technického pokroku a optimistických vizí a stává se nadčasovou úvahou nad člověkem a jeho úlohou.

 

Ilona Víchová