Dalibor Chatrný

Výtvarný projev Dalibora Chatrného (1925–2012) zaplňuje široké pole médií, přístupů a metod – od kresby přes grafické techniky, malbu, trojrozměrné vyjádření až po přístupy zcela nevýtvarné, jakými jsou experimenty s imanentní silou magnetu, principy zrcadlení či chemické pochody hoření a spalování. Od počátků prošla jeho tvorba několika oblastmi – od dokonale zvládnuté kresebné a reprodukční techniky, přes projev s informálními rysy, konceptuální tendence až po umění akce a land artu. Jeho výtvarné uvažování má vědecký základ, proniká do oblastí fyzikálních jevů, chemických procesů, racionálních matematických řádů, principů lidské anatomie, jako je symetrie vlastního těla a její odchylky, stejně jako se dotýká systému morfologie, sémantiky a hudby. Motorem Chatrného díla byl hluboký respekt k přírodě, jejím dějům a zákonitostem, které jsou empiricky ověřené a přesto přesahují naše myšlení.

 

Objekty z nerezového plechu a mosazi vznikaly od roku 1967 v souvislosti s umělcovým zájmem o průzkumy prostorových souvztažností a aktuální snahou o objektivizaci výtvarné tvorby. Přístupem perforace, který Chatrný uplatňoval v papírových listech i objektech z plechu či plexiskla, docílil propojení dvou protilehlých rovin a zároveň zpochybnil tradiční vnímání rubové a lícové strany díla. S perforací souvisí taktéž princip pravidelně traktovaného rastru, který navazuje na umělcovy snahy o uplatnění řádu, ale také možnosti jeho svobodného narušování. Objekty z nerezového plechu a mosazi, ať již jde o velice lapidární formy nebo složitěji prolamované struktury, představují výrazný příklad Chatrného komplexních průzkumů obecně platných dimenzionálních kvalit a zákonitostí, a to nejen z hlediska vnitřního uspořádání díla, ale i jeho vazby k okolnímu prostoru, který je jím vymezován a zároveň jej vymezuje.

Jiří Staněk

Z mladé generace principy rastru inovativně rozvíjí Jiří Staněk (1990), čerstvý absolvent brněnské fakulty výtvarných umění. Po více než padesáti letech tak navazuje na odkazy představitelů neo-konstruktivně orientované generace, kam vedle Dalibora Chatrného patří např. František Kyncl nebo Jiří Hilmar. Potřeba uchování tvůrčí a myšlenkové kontinuity přivedla Jiřího Staňka k citlivým průzkumům prostorových a prostorotvorných vlastností snad nejzákladnějšího výtvarného materiálu – papíru. Papírový list, který předpřipravuje malbou nebo přejímá s již hotovou reprodukcí, transformuje drobnými systematickými sklady do nízkých struktur, jež ponechává ve formě reliéfu (Rouno, 2017) nebo rozvíjí do trojrozměrných papírových objektů (Kontraste in Cyan, 2017). Staňkův metodologicky pevný přístup, tvůrčí senzibilita a ukotvení v tradici modernisticky orientované linie tak slibuje přínosnou tvůrčí cestu, jejíž výsledky jsou již dnes reflektovány výtvarnými oceněními (např. finalista Ceny StartPoint udělované Národní galerií v Praze).

 

Ilona Víchová

Teodor Rotrekl

Teodor Rotrekl (1923–2004) se do povědomí veřejnosti zapsal ilustracemi literatury science fiction, zejména knih Stanislava Lema K mrakům Magellanovým a Astronauti, Akce L Františka Běhounka a Čapkovy Války s mloky, za niž získal roku 1965 stříbrnou medaili na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku. Vedle toho ilustroval časopisy ABC, Ohníček, Technický magazín, Svět techniky nebo Věda a technika mládeži.

 

Paralelně s ilustrační tvorbou vznikaly v Rotreklově ateliéru volné práce – obrazy a asambláže vyznačující se smyslem pro experiment a zájmem o využívání netradičních výtvarných metod. Klasické přístupy totiž umělec rozvinul o práci s epoxidy, nitrolaky a polyestery. Nanášení barvy štětcem nahradil stříkáním, kašírováním hliníkových fólií, spalováním povrchu ohněm či technologií fotomontáže a fototisku, kdy negativ přenášel přímo na plátno potřené emulzí. Typický byl pro něj také přístup zalévání obrazu do silné vrstvy polyesteru.

 

Teodor Rotrekl působil od 40. let v Praze a později na Kladensku. Jeho tvůrčí počátky jsou spjaty s Brnem. Zde v roce 1943 absolvoval Střední školu uměleckých řemesel a odtud čerpal inspiraci k obrazům motocyklistů, později rozvíjeným o témata hangárů a letadel. Následné studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ukončil v osudný rok 1948. Na tvůrčí dráhu vstoupil v nehostinné době stalinistického režimu. S příchodem politicky volnějších 60. let utvořil se svými spolužáky Františkem Skálou, Dobroslavem Follem a Jiřím Mlčochem skupinu Radar (1961–1970), k níž se přihlásili také František Gross, František Hudeček nebo Ladislav Zívr. S tímto okruhem hojně vystavoval.

 

V roce 1965 se uskutečnila v galerii Československý spisovatel v Praze (Topičův salon) Rotreklova samostatná výstava Dobývání skutečnosti. Atmosféru děl zde umocňoval doprovodný zvuk autorem vlastnoručně sestaveného elektrického strojku, jakéhosi počítače návštěvníků, a reprodukovaná konkrétní hudba. Tato přehlídka výstižně charakterizovala Rotreklovo celoživotní okouzlení světem techniky a vědeckého výzkumu (Stanice na měření intenzity písmene A, 1963), letectvím (Přistávací manévr, 1965; Noční let, 1974–75), průzkumy vesmíru (Kosmos, 1965) a rozvojem kosmonautiky.

Od roku 1965 se Rotrekl začal zabývat možností využívání nenasycených pryskyřic. Vznikaly obrazy a asambláže zalité do vrstvy polyesteru, který vytváří iluzi hlubokého prostoru. Drobné předměty nejrůznějšího rázu, jako jsou části stavebnice, elektrodíly a plastové spoje (Anděl u letištní antény, 1975; Stanice 1 se vzducholodí, 1976; Zaměstnanec Aeroflotu kontaktuje anděla, 1979), staré rytiny a pohlednice (Solnohrad je hlavní město Solnohrad, 1974; Šesterčata, 1974), korálky (Rej andělů na ultrakrátkých vlnách, 1975), nebo dokonce perly, plátky zlata či motýli utvářejí v polyesterové hmotě zvláštní, v každém případě fascinující svět. Je to svět bezčasí, v němž se střetává realita se snem, viděné s přeludem, historie se současností, závažnost s groteskou, věda s fantaskností. Tu a tam se umělec obrací přímo k dějinám umění citacemi význačných děl starých mistrů, v nichž ozřejmuje paralely dnešního technicistního světa s minulostí. Nad Babylónskou věží tak hlomozí válečná letadla (Já to vidím, Pietre Brueghele!, 1978), z Kleopatry Jana Zrzavého se stává pan Kleopatr (1979) a na hlavu Albrechta Dürera dopadá bomba ve tvaru přesýpacích hodin.

 

Umělecký vesmír Teodora Rotrekla, promítaný do ilustrační i volné tvorby jazykem zhodnocujícím prvky nové figurace a pop-artu, ale i dobový zájem o využití netradičních hmot, dal skrze umělcovo filozofické založení a znalost přírodních věd (fyziky, astronomie, biologie, chemie) vzniknout výpovědi, která dalece přesahuje dobová témata vědecko-technického pokroku a optimistických vizí a stává se nadčasovou úvahou nad člověkem a jeho úlohou.

 

Ilona Víchová